„Téme, ktorú fotografuješ, musíš veriť“ – rozhovor Matúša Zajaca s Jindřichom Štreitom

U Jindřicha Štreita sme zvyknutí, že si vyberá témy, v ktorých môže nazrieť do hĺbky problematiky. Svojimi fotografiami poukazuje na dané východiská a pomoc fotografovaným bytostiam. Cesta k drogovo závislým ľuďom určite nebola ľahká, autor ju poňal komplexne a nehľadal v obraze prvý plán. Cez fotografiu nám ukazuje psychologický kontext závislosti na drogách. Na začiatku sa pohyboval medzi narkomanmi a zachytával ich bežný život, no časom sa spriatelil s chlapcom, ktorému začal pomáhať. Práve cez neho posunul celý príbeh do osobnejšej roviny. Zrazu sa otvorili dvere. Okrem interiérov, v ktorých chlapec žil s ďalšími v komunite, zaznamenáva udalosti na súdnom pojednávaní, depresívnu väznicu a sociálne centrum, v ktorom sa pokúšajú o návrat do bežného života. Jindřich Štreit vizuálne poňal tému viac expresívne, v niektorých motívoch až desivo. Vyhýba sa jeho typickým vizuálnym náčrtkom do vrstiev obrazu a svojím objektívom preniká priamo do človeka a jeho znetvorenej duše v rôznych štádiách správania. Cez tento neobyčajný projekt môžeme vnímať nielen ľudskú psychiku, ale aj priamočiarosť a intuíciu autora v daných okamihoch. Cesta k slobode určite patrí k jedinečným projektom v celospoločenskom aspekte danej problematiky. Fotografie prenikajú do pamäte, budú v nej dlhé desaťročia.

Jindra, po celú dobu, od vzniku tvojej slávnej fotografie z roku 1965 až po dnes, si ostal verný v prístupe k človeku a svoj jedinečný rukopis si udržal aj vo fotografiách z posledného obdobia. Nikdy si netúžil experimentovať?

Vážím si dokumentární fotografie a fotografie, která se věnuje člověku. Považuji zachycení obyčejného života za to nejcennější, co v dokumentu vzniká. Je to odraz skutečnosti a společnosti právě v tomto daném čase.

Máš jedinečný dar rozdávať fotografovaným tvoju pozitívnu energiu. Nechýba ti to potom pri fotografovaní a necítiš sa psychicky uťahaný?

Pomoc jiným lidem považuji za důležitější než vytvořit fotografii. Život je náročný, je důležité, čemu dáme přednost a prioritu.

Inklinuješ k osobnému dokumentu. Akým spôsobom si vyberáš tému, ktorej dávaš celé svoje srdce a venuješ sa jej viac rokov, kým dospeješ k výsledku?

Tématu, které zpracovávám je nutné a potřebné věřit a musím být přesvědčen, že má téma smysl. Na tématu pracuji i několik let, proto si vybírám takové téma, které je nosné a které má možnost vývoje.

Tvoj rukopis je rozpoznateľný, raz si mi povedal, že sa ti páči tvorba Diane Arbus. Čím ťa tak očarila?

Diane Arbus má fotografie, které jsou nezaměnitelné. Jsou hluboké a citlivé. Mám rád aj Newyorskou školu fotografie. Jsou to fotografie ze života ulice, tvrdé, na tělo. Mám rád Roberta Franka, s kterým jsem měl možnost se v New Yorku setkat.

Ako dlhoročný pedagóg máš možnosť pracovať so študentami. Ako je možné, že sa vyhýbajú aj pri tvojej pedagogickej prítomnosti sociálnemu dokumentu a inklinujú ku konceptuálnym východiskám?

Student si musí sám vybrat téma. Nemůžeme mu něco nutit. Má si vybrat takové téma, které jej osloví, kterému věří, které ho zaujme, které ho naplňuje.

Fotografoval si v ženskej väznici. Tento projekt je jedinečný, ako to celé vzniklo? Muž s fotoaparátom v ich intímnom priestore?

Do ženské věznice jsem se dostal s filmovým štábem Olgy Sommerové a Jana Špáty. Každý jsme pracovali nezávisle na svém tématu. Jak fotograf jsem měl větší možnosti pohybu, protože jsem nebyl odkázán na filmový štáb.

A vznikli tam aj väzby teba ako fotografa a tých žien presiaknutých kriminálom? Pýtam sa, pretože tento princíp je u teba pomerne dôležitý.

Ve věznici jsem poznal Máňu, s kterou potom Olga natočila samostatný film. Já ji také fotografoval. Byla to žena, která již neuměla žít na svobodě.

Knižka Cesta ke svobodě sa dotýka fenoménu drog a konkrétne jedného chlapca, ktorému si pri fotografovaní aj pomáhal. Čo ti dal tento príbeh aj mimo fotografovania?

Díky fotografování se dostaneš i tam, kde není možný vstup. V tomto případě šlo ještě více než kdy jindy o vzájemné pochopení, o vzájemnou důvěru. Možnost nahlédnout do duše jiného člověka je veliká vzácnost. Důležitý je respekt a poznání určitých hranic.

Zaujímal by ma aj tvoj osobný pocit z fotografovania motívov, keď si pred tvojimi očami pichali drogy alebo mali abstinenčné záchvaty. To muselo byť veľmi náročné tieto obrazy vstrebávať. Ako si to vo svojom vnútri prijal?

Fotografovat v drogovém prostředí nebylo jednoduché. Přemýšlíš, co máš dělat. Je to velmi sugestivní, dramatické, ale i intimní. Vidíš, jak se lidé trápí, ničí, v jakém jsou napětí, očekávání. Je to směsice pocitů, které jsou v různých rovinách.

Tvoj cyklus o ľuďoch bez domova je nafotografovaný na farbu, ale jej úprava pôsobí monochromaticky. Bol to tvoj nápad od začiatku projektu pristupovať takouto vizuálnou formou?

Křiklavé barvy odvádějí pozornost od tématu, od psychologického vyznění fotografie, proto jsem se domluvil s technikem na úpravách, které jsem považoval za nutné. Černobílá fotografie by však evokovala 60. – 70. léta.

Aký máš názor na štylizáciu v dokumentárnej fotografi? Do akej miery je ešte prípustná?

Zásah nesmí změnit význam a obsah situace. Snažím se do děje nezasahovat.

Dlhodobo podporuješ rôznych výtvarníkov. Čo ti do fotografie dáva toto priateľstvo a vnímanie ich diel?

Spolupracuji s mnoha umělci. Není mi proti mysli i vzájemné propojování. V Sovinci jsem od poloviny 70. let až do konce 90. vedl galerii, kde jsem vystavoval významné české, moravské a slovenské umělce. Alespoň některá jména V. Boštík, St. Kolíbal, Adriena Šimotová, Inge Kosková, Miroslav Šnajdr, Jozef Jankovič, Marián Mudroch, Rudo Sikora. Výtvarné umění jsem spojoval s koncerty a divadly.

Česká scéna sa vyznačuje osobnosťami sociálneho dokumentu, ale ide v podstate o tvoju generáciu. Veľa ľudí tvrdí, že sociálna fotografia je už stará a nezaujímavá. Čo s tým?

Toto téma jde úplně mimo mne. Respektuji každého fotografa či umělce, který přináši něco nového, zajímavého, originálního. Důležitá je pro mne myšlenka. Každý ať dělá to, čemu věří.

Si dlhoročný porotca na rôznych PRESS súťažiach, v ktorých sa oceňuje aktuálnosť témy a fotografie z rôznych konfliktov. Sleduješ túto formu fotografie aj mimo týchto súťaží? Čím to je, že toľko fotografov sa snaží upútať pozornosť týmito témami?

Sleduji dokumentární i reportážní formu. Svět je v neustálém vývoji a změnách. Fotografie zaznamenává tyto změny a informuje nás o nich. Asi by nám to chybělo.

Tvoje fotografie by som pomenoval fotografiou medziľudských vzťahov. Tvoj odkaz cez fotografiu je jasný, ale predsa, čo by si odkázal začínajúcim autorom, čoho by sa mali podľa teba na začiatku držať?

Fotograf by se měl snažit hledat osobité vyjádření a vlastní přístup a názor na věci kolem sebe. Realita kolem nás je tak mnohovrstevná a tak zajímavá, že pokud jsme otevřeni a schopni ji vnímat, vždy nás uchopí a okouzlí.

Jindřich Štreit (*1946) sa narodil vo Vsetíne. Od roku 1967 realizoval vyše 1300 samostatných výstav v Európe a zámorí. Bol účastníkom mnohých medzinárodných dielní a sympózií. Od 70-tych rokov minulého storočia sa intenzívne venuje tiež realizácii výstav iných umelcov, po roku 1989 rovnako v medzinárodnom meradle. Vyhlásenou formou neoficiálnej kultúry sa stali v 80-tych rokoch jeho vernisáže českých a slovenských umelcov na Sovinci, v ktorých so svojou ženou pokračoval až do roku 1997. V rámci pedagogickej činnosti, okrem iného, pre študentov pravidelne pripravuje fotografické dielne s kolegami z Inštitútu tvorivej fotografie Filozoficko-prírodovedeckej fakulty Sliezskej univerzity v Opave. Venuje sa predovšetkým dlhodobým fotografickým projektom, ktoré mapujú bežný život v mestách a na dedinách. Od roku 1990 časť svojej práce sústavne venuje podpore humanitárnej a charitatívnej činnosti. Za svoje fotografie získal rad domácich i medzinárodných ocenení.

© Autorské práva vyhradené.