Fotoaparát ma zachraňuje – rozhovor Juraja Mareca s Ivou Zímovou

Fotografka Iva Zímová je neobyčajný zjav na kanadsko-českej fotografickej scéne. Nefotografuje vojnové konflikty, ale zameriava sa na ľudí a ich životy, ktoré sú nimi poznačené, častokrát fatálne. Fotografovanie pre mimovládne organizácie jej umožňuje byť práve tam, kde byrokracia a štátna pomoc zlyhávajú. Komplexne sa venuje aj téme národnostných a etnických menšín.

Fotografiu ste študovali v Montreale na Dawson college a neskôr na Concordia University. Ako by ste s odstupom času zhodnotili toto štúdium?

Dawson je komerční škola, přesto jsem po dvou semestrech začala fotit na ulici, a většinu zadaných úkolů jsem celkem odflákla. Při hodnocení závěreční práce jsem dostala nejvyšší známku (v té době) v historii školy. Concordia mně neměla nic zásadního, co se týkalo fotografie, naučit. Také byla zaměřena na uměleckou fotografii spíš, než na dokumentární.

V 90-tych rokoch ste fotografovali českú menšinu v Rumunsku a v Kazachstane, domorodcov severného Quebecu, bežný život na Ukrajine. Aké boli Vaše fotografické začiatky?

Focení v Rumunsku, či Inuity v severním Québecu, nepatří mezi moje začátky. Já jsem začala prodávat či vyměňovat svoje fotky už na Dawson College. Myslím si, že moje první vynikající fotografie byla z Dominikánské republiky. Je z roku 1988. Na českou menšinu v Rumunsku jsem získala Canada Grant a na focení v severním Québecu jsem také dostala grant, od Québecu.

V Kuujjuarapik, v Inuitské vesničce mne chvilku trvalo abych byla akceptována, ale nebylo kam pospíchat a vody se pak přetrhly. A jaké byly moje fotografické začátky? Začala jsem fotit na ulici, ulice pak pro mne byla malá a tak jsem začala jezdit po světě.

Od roku 1997 pracujete pre organizáciu Člověk v tísni. Čo vás k tom viedlo?

Vážím si jejich práce a bylo potřeba jejich činnost zdokumentovat.

Zastupuje Vás anglická agentúra Panos Pictures, ktorá sa zameriava na zobrazovanie svetových sociálnych konfliktov a spolupracuje s mimovládnymi organizáciami. Aké výhody má fotograf ak je zastupovaný takouto profesionálnou agentúrou?

Agentura prodává moje fotky, nemusím se tedy o to starat já.

Křesťanské náboženství hraje v Mexiku důležitou roli. Právě tady jsem byla svědkem pašijové hry – i s ukřižováním. Iztapalapa, Mexiko City 1994.

Zaznamenali ste zásadné zmeny v prístupe k obrazu vo fotožurnalizme počas Vašej doterajšej kariéry?

Jestliže obecně, tak mám pocit, že v mnohých časopisech ale i novinách už nezáleží na kvalitě fotky. Když pohlédnu zpětně na mou vlastní kariéru, nevidím tam žádné příliš zásadní změny. Snad to, že čím déle fotím, tím jsem k sobě a k fotkám kritičtější.

Ako sa menili požiadavky na fotografa počas tých rokov?

Já jsem svobodný fotograf a vůči mně se žádné požadavky nezměnily.

S ľuďmi a komunitami, ktorých fotografujete trávite dni až týždne. Ktorá téma bola pre Vás fotograficky tou najťažšou?

Těžko říci, nejtěžší je vždy poslední den v zemi, kde je konflikt. To si teprve uvědomujete, že se vám může těsně před odjezdem něco stát. Ale já neběhám a nefotím v prvních liniích přímo na frontě, já fotím za frontou a tam to nebezpečí je menší.

Mali ste niekedy problém aby Vás daná komunita akceptovala?

V podstatě ne. Když jsme v Iráku jezdili do vesnic, kam se vraceli Kakajové, kteří utekli před ISIS, tak jsme s kamarádem fotografem chodili po prázdných ulicích. Sem tam ale už lidé žili ve svých domech, vetšinou tyto domy byly vyrabované, pomalované grafiti od ISIS. Tyto rodiny mne zvaly dovnitř, nabízeli čaj či rýži, alespoň něco z toho málo co měli. Ale mého kolegu nepozvali. Možná to bylo tím, že já jsem žena a ženě více věřili.

Dlhodobo fotografujete aj v krízových oblastiach ako Čečensko, Irak, Afganistan. Ako sa emocionálne vyrovnávate s ľudským nešťastím?

Irák mne dostal, ale asi to nebyl jenom Irák. Ono se to akumuluje, až jednou vás to vyhoření dožene. Někteří mý kolegové přestali fotit alespoň na nějaký čas. Mně fotoaparát zachraňuje, mám radost, když udělám dobrou fotku. A pak mi také pomáhají moji přátelé.

Cítili ste niekedy, že napriek fotografiám, ktoré prinášate z týchto ciest je verejnosť voči problémom ostatných ľahostajná?

Necítím, už proto, že kolem mne jsou lidé, kteří přemýšlejí stejným způsobem jako já.

Fotografia z Čečenska, kde uprostred ruín domu stojí nešťastné dieťa by mala byť mementom pre všetkých politických a náboženských fanatikov. Po tom všetkom, čo ste videli, myslíte si, že bude niekedy obdobie bez vojnových konfliktov?

Nejsem věštkyně, ale přála bych si aby války nebyly. Je to nejspíš utopie.

Markha Ibragimova (8 let) stojí před zničeným domem, kam se její rodina nastěhovala, když byl jejich byt zničen. Markha má pět sourozenců, z nichž nejmladší se narodil v lednu 2001. Markha mluví velmi málo; raději je sama nebo se svou matkou. Celá její rodina je podvyživená a dětské oblečení je velmi špinavé a otrhané. Šaty, které mají na sobě, jsou jediné, které vlastní. Čečensko, Grozný 2000.

Na Ukrajinu sa opakovane vraciate. Čím Vás zaujala?

Ukrajinu a Ukrajince mám ráda, máme k sobě hodně blízko. Také bojují o samostatnost a demokracii hodně dlouho, já jim přeji, aby se jim to konečně povedlo. Ukrajinci jsou pohostinní, pracovití a svobodu bez Velkého medvěda by si opravdu zasloužili.

Ilustrovali ste knihu Petry Procházkovej (Frišta). Čím Vás oslovil príbeh rusko-tadžickej ženy v Afganistane?

Její pohled je zvláštním pohledem člověka, který je tam jen napůl doma. A tak má v mnohých situacích sice velké porozumění, ale také výjimečný nadhled. Dokáže nám Evropanům přiblížit i to, co je zdánlivě nepochopitelné, archaické, nepraktické. Díky ní Afghánistánu lze více porozumět.

 Ako vnímate českú dokumentárnu školu? Tvorba ktorých kolegov je Vám blízka?

Nevnímám ji, protože ji neznám. Hodně mi je blízká fotografie Karla Cudlína.

Máte úžasný fotografický archív. Neuvažovali ste nad vydaním knižnej publikácie?

Ráda bych, ale není na to čas ani peníze.

Ste nomádka. Čo Vám dáva vnútornú energiu posúvať sa neustále na nové miesta?

Nová místa jsou noví lidé, nová a jiná kultura, nové komunity. Energii ztrácím naopak, když jsem dlouho na jednom místě.

Iva Zímová (*1956) sa narodila v bývalom Československu. Absolvovala Umeleckú školu v Jablonci nad Nisou, odbor bižutéria. V roku 1982 emigrovala do Kanady, kde študovala na Dawson College – Institute of Photography (1987 – 1990) a potom pokračovala v štúdiu na Concordia University (1990 – 1993). V roku 1992 získala Canada Council Grant na fotografovanie českých menšín v Rumunsku a v roku 1993 získala grant Ministère de Culture du Québec na dokumentáciu domorodých obyvateľov severného Québecu a rok neskôr zmluvu s Canadian International Development Agency na zaznamenávanie fotografických aspektov každodenného života žien na Ukrajine. Od roku 1997 sa podieľala na práci českej mimovládnej organizácie Člověk v tísni. Svoju prácu vystavovala okrem iného na Ukrajine, v Číne, Kanade, Českej republike, Etiópii, Rusku, Gruzínsku, Spojených štátoch a Mexiku.

Beduínská žena mele kávová zrnka. Vesnička nemá elektřinu ani topení. Když je zima, sedí se u ohně či u plynové lampy. Vesnice Al Rašajida, Bethlehem Governorate, Centralní West Bank, Palestína 2008.

Click to rate this post!
[Total: 3 Average: 5]
Publikované v českí, fotografi, rozhovory a označené ako , , , , , , .