„Sedláci bytostně focení nesnášeli“ – rozhovor Martina Čulíka s Ibrom Ibrahimovičom

Český fotograf Ibra Ibrahimovič úprimne odpovedá na otázky pre dofoto. Odkaz dokumentu, ktorý nám prináša v podobe fotografickej série o búraní severočeskej dediny Libkovice a príbeh sedliaka Rajtera → „Největší respekt jsem měl z nejstaršího Jana Rajtera, který mi jednou hrozil, že mne při vstupu na jeho pozemek zastřelí“ ←, je jednoznačne nezabudnuteľný.

Ktorá škola pre vás znamenala veľa a viedla vás k fotografovaniu podľa vašich predstáv?

Já jsem žádnou fotografickou ani výtvarnou školu neabsolvoval. Fotografovat jsem se učil sám, vzorem mně byly většinou zahraniční obrazové publikace. Ale konkrétně: V roce 1986 jsem dostudoval Střední průmyslovou školu strojní v Mostě, abych pak vážně přemýšlel o FAMU. Nicméně svoje možnosti dostat se za socialismu na tuto školu jsem vyhodnotil jako nulové, a rozhodl jsem se, že tuto fázi prostě přeskočím a budu rovnou fotografovat. Dělat to, co mně bavilo nejvíc.
Po střední škole jsem nastoupil jako technolog do chemických závodů v Litvínově, naspořil si na fotoaparát Nikon FG20, a na kvalitní černobílé filmy Agfa 100 jsem fotil svůj první seriál o romských dětech z předměstí Litvínova – což byl prostor, který jsem míjel cestou z práce domů na Meziboří. Učil jsem se hlavně ze svých chyb. Měsíčně jsem nafotil 4 až 6 filmů, a postupně – se získáním technické jistoty – to trochu narůstalo. Prostě jsem fotil, i když jeden film stál 25 Kčs a já bral v zaměstnání měsíčně něco málo přes tisícovku…

Koho považujete za svojho najlepšieho učiteľa fotografie?

Mám jednoho guru, kterému jsem vděčný za hodně a to byl můj nadřízený technolog Miloslav Bílý. Byl to velmi svědomitý a uvolněný člověk, který mě jako namyšleného „zobáka“ ze střední školy naučil pracovat, a dělat i ty věci, které člověka nemusí bavit. Zároveň mi vštípil svobodné přemýšlení a smysl nebát se ignorovat komunistická dogmata. Pan Bílý se narodil českým exulantům ve Franci a žil v Paříži svobodně do roku 1948. Do svých asi 22 let. Po únorovém komunistickém puči se s rodiči vrátili do Čech. U nás mu v roce 1953 zabavili pas, a už se odsud nehnul (jen velmi zjednodušeně). On mi vyprávěl o tom, jak v Paříži na škole zakládali kulturní spolky, co je to svoboda, jak také fotografoval…
Příběh pro lepší představu: Ráno jsem přišel do své kanceláře na šestou hodinu. Kvůli nočnímu vyvolávání filmů jsem byl totálně nevyspalý a potřeboval si aspoň na chvíli někde složit hlavu, abych přežil poradu v půl osmé. Bohužel, dveře do kanceláře jsme museli mít povinně otevřené – aby dělníci z přilehlé opravárenské ventilové dílny do nich viděli a mohli kontrolovat, jestli pracujeme. Vyndal jsem tedy police a výkresy z největší skříně, strčil do ní židli a vsedě v ní pospával. Vzbudil mě až křik technického šéfa soudruha Malého, že už na mně čekají čtvrt hodiny a že schůzi odkládá. Já jsem se potil ve skříni, konečky nehtů přidržoval želízka rozvorných zámků, a modlil se, aby nikdo skříň, ve které jsem spal, neotevřel. Když všichni odešli, potichu jsem z ní celý zpocený vylezl. Pan Bílý se zrovna otočil ve dveřích a udělal krok do kanceláře. Hrozně se lekl a zařval, kde se tu beru. Když jsem mu objasnil situaci, začal se smát a za půl hodiny jsme přípravu na poradu měli hotovou.
Můj fotografický vývoj ale ovlivnilo několik dalších skvělých lidí. Vyvolávat filmy mě naučil už po škole spolužák ze střední Zdeněk Jasanský. Ze základní vojenské služby u bojových jednotek v Benešově jsem utíkal načerno do Prahy, kde probíhaly velké oslavy 150. výročí vynálezu fotografie. Na ně jsem chodil se svým kamarádem studentem FAMU Miroslavem Károu ze Slaného. Navštívili jsme třeba přednášku portrétisty Arnolda Newmana a občas jsem se bavil s jeho učitelem fotografem Jaroslavem Krejčím, který mi tehdy docela učaroval. Obrazově mě asi nejvíce ovlivnila malá knížka z antikvariátu o práci Williama Kleina, viděl jsem se ve fotografických esejích Dona Mc Chulina. Na začátku devadesátých let mě seznámil tehdejší ředitel Zeleného domu Petr Pakosta s fotografem Josefem Koudelkou, kterému pomáhal zajišťovat přístup do povrchových dolů pro jeho práci na Černém trojúhelníku. Také nemohu zapomenout na Jaroslava Kroužka, který fotil v Mostě pro Divadlo Pracujících, půjčoval mi svou fotokomoru a vařil skvělé polévky.
V mých začátcích byla fascinace fotkou přes velkou ideovou bariéru komunistického režimu prostě prolomena fotografickým boomem spojeným se 150. výročím fotografie. A pak později to byla Sametová revoluce, která k nám přivedla spoustu zajímavých fotografů, třeba Američana Lee Mallise, jehož agentura Spectrum prodávala moje obrázky ven.

V súčasnosti sa venujete rôznym žánrom fotografie. Čo to pre vás znamená byť dokumentárnym fotografom?

Jestli se budeme bavit výhradně o mém dlouhodobém seriálu Střepy severních Čech, na kterém pracuji hodně pomalu a s přestávkami od devadesátých let minulého století, tak ten pro mne znamená svobodu ve vyjadřování – a díky velkému soustředění – i skok do takové absolutní tulácké svobody, včetně chvilkového zapomenutí na takové ty existenční „musy“…
Přirovnal bych to zhruba k tomu, že v běžném životě píšu reklamní texty v počítači na přání zákazníků, a v tomto dokumentárním světě si odskakuji k poezii přepisované, včetně škrtů tužkou na papíru a ještě bez termínu na dokončení 🙂

Pri fotení úspešných sérii „Libkovice – Zdař Bůh a Príbeh sedláka Rajtera“, ste s ľuďmi určite nadviazali úzky človečenský vzťah. Bolo náročné vcítiť sa do ich života?

Oba dva tyto seriály spojuje boj malého člověka proti zdánlivě velkému zlu. V případě Libkovic to zlo bylo viditelné v symbolech bagrů, které tu vesnici neustále užíraly. Obyvatelé vesnic, kteří ten boj nevzdávali, se před fotoaparátem nebáli. Vcítění do jejich trápení a navázání osobně blízkého vztahu zde nebylo těžké. Náročné spíše bylo pozorovat vesničany, kteří vzhledem ke komunistické propagandě a životu v socialismu ten boj už dopředu duševně prohráli. Nebylo také jednoduché přihlížet sporům mezi samotnými obyvateli, kteří kvůli malým výhodám a drobným ziskům dokázali opustit společný cíl – záchranu obce. Já jsem svým fotoaparátem popisoval hlavně ten zmar a bolest ze ztráty vesnice, což bylo obrazově docela jednoduché. Ale kdybych měl popsat různorodost osobních zájmů a vlivů jednotlivých občanů a jejich subjektivního dobového nahlížení na tuto problematiku, tak to bych fotograficky asi nezvládl. Vždyť tam se někteří lidé stěhovali ze třetí bourané vesnice a vnímali to jako sice smutnou, ale přesto standardní společenskou normu! Těžit uhlí je třeba, tak se stěhuju…
Na pochopení člověka a jeho životních trablů vám – když je dobrý a přesvědčivý vypravěč – stačí pár vět. Těžší bývá přesvědčit takového člověka o tom, že fotografovat jeho život má smysl. U sedláka Rajtera, kterého jsem znal ještě v době kdy sedlačil za chemickými závody, mně to trvalo téměř deset let. A podařilo se to hlavně díky úsilí právníků z organizace Ekologický právní servis, které Rajtery zastupovalo ve sporech se státem. Sedláci bytostně focení nesnášeli, já jsem k nim měl ze začátku velký respekt a fotil spíše nenápadně z dálky. Pak jsem u nich začal přespávat a to napětí se zlomilo. Nikoliv však nelibost k focení. Musel jsem pochopit režim jejich práce a nějak to vše skloubit s počasím – se světlem –, ale také se svojí rodinou. Bylo to hodně těžké pro všechny.
Já většinou netvořím za ideálních podmínek. Vždycky jde spíše o skok z vlastních problémů do cizích. K sedláku Rajterovi jsem jezdil bez jistoty, že tam něco vyfotím, doma se nám žena starala o malé dítě, já jsem nevydělával, jen investoval do volného focení. Bylo to velmi těžké období. Největší respekt jsem měl z nejstaršího Jana Rajtera, který mi jednou hrozil, že mne při vstupu na jeho pozemek zastřelí. Paradoxem je, že právě s ním jsme se nakonec sblížili nejvíc, napojili se na sebe, a s pochopením vedli důvěrné hovory. A vznikly z toho krásné fotografie…

Mnohí fotografi majú jasne definované, aké prevedenie bude ich dokumentárnou prezentáciou. Aké videnie viac reprezentuje vašu tvorbu – farebné či čiernobiele?

Mému obrazovému vyjádření je nejbližší stav jakési melancholie, která vyvěrá ze smutku způsobeného rozdílem mezi ideálním životem s dobrými mezilidskými vztahy a drsnou realitou světa, ve kterém se vedou většinou jen menší či větší boje. Pro toto vyjádření mám rád černobílou fotku. Ale když vidím objekt nebo věc, která je krásná hlavně kvůli barvám, tak ve mě samozřejmě zvítězí barevné vidění.
Ale já opravdu – a nestydím se to říci – miluji fotografování na černobílé filmy. Mám rád ten zdlouhavý proces tvorby se všemi jeho nahodilostmi a omezeními, včetně potřeby soustředit se a vměstnat své okamžité vyjádření do jednoho filmu od šesti do šestatřiceti políček. Líbí se mi to očekávání ve fotokomoře a obavy, zda jsem neudělal nějakou chybu. To odhalování tajemství a vůně při rozvíjení čerstvě vyvolaného filmu. Mám rád ten fyzický záznam, kus celuloidu, který byl opravdu přítomný v místě kde jsem fotografoval, a ve kterém je zachycena energie konkrétního místa a pohledu. Pro mně to je podobný rozdíl jako při psaní na počítači nebo tužkou na papír. Na papíře jsou zachyceny škrty, gumování i otisky prstů a pot autora. V počítači převládá strojová sterilita a časová efektivita.

Máte chuť občas fotograficky experimentovať?

Mám rád moment, kdy mám na seriálu nafocenou základní výrazovou kostru. Pak se uvolním, oprostím se od zodpovědnosti a mohu se volně vyjadřovat. Pak mnohem volněji pracuji s hloubkou ostrosti, nebojím se dělat rozmazané fotky, detaily, hrát si s perspektivou. Tyhle „free“ snímky jsou potom takovým zpestřením příběhu, malířskou vložkou. Vždy se na ně moc těším. Převládne ve mě něco jako ženský element. Obdivuji ženskou fotografii, jejich přímost, niternost, zranitelnost a opravdovost, kterou ženy vkládají do svých záběrů. Kdy na rozdíl od mužů tolik nekonstruují, ale zaznamenávají pocit, kterému třeba ani nerozumí. To je pro mne experiment – svoboda. Nastavit fotoaparát na samospoušť a roztočit ho na řemínku zaostřený na blízko kolem hlavy 🙂

Plánujete vydať tlačenú publikáciu, ktorá by bola vašim svojráznym odkazom pre dnešok, napr. o baníkoch?

Mám rád fotografické knihy a pohlednice na které se dá sahat, mám rád asi vše výtvarné co lze ohmatat. Takže určitě bych se chtěl dopracoval k nějaké obsáhlejší publikaci. Ještě paběrkuji poslední témata a v horizontu několika let, dokud mám na to sílu, bych chtěl vydat knihu o mém Severu. Ale v současné době je to pouze ve fázi třídění myšlenek a snění. To co občas vydávám, jsou pohlednice s místní environmentální tématikou.

Aký máte vzťah k autorským výstavám – prezentujete sa týmto spôsobom?

V roce 2006 jsem si udělal první a zatím poslední egoistickou výstavu svojí tvorby. Hodně mě to bavilo, skamarádil jsem se díky tomu s počítačem a mohl skočit do digitální éry. Utřídil jsem archiv a malou část fotek použil na svůj web. Ale upřímně, výstava sežere tolik energie – zejména v případě černobílých ručně zvětšovaných fotografií –, že nic velkého v dohledné době neplánuji. Slíbil jsem minulý rok malou výstavu o hornících z dolu Centrum v technickém muzeu v Kopistech. Ta bude mít premiéru teď po roce slibů v dubnu – a to snad dodržím. O těchto prázdninách bych měl mít pár velkých printů v galerii studia Divus u Ivana Mečla. Jen pro zajímavost, termín výstavy o sedláku Rajterovi jsem dvakrát odložil, protože mi chyběla závěrečná pozitivní fotografie, kterou jsem tam chtěl mít. Právníci EPS ze mne byli zoufalí, ale nakonec jsem cvaknul sedláka Rajtera jak jde po cestě mezi rozkvetlými třešněmi a výstavu opravdu ve třetím termínu udělal. Ale finiš byl takový, že jsem 46 hodin nonstop zvětšoval v temné komoře, 6 hodin spal a zase 46 hodin zvětšoval. V tomto režimu jsem fungoval přes dva týdny. Fotky jsem signoval až v rámařství, a jediné na co jsem se těšil – a to platilo zatím u všech mých výstav – až se zase pořádně vyspím. Jenže těšit se na spánek umím i bez výstavy, takže se do nich opravdu moc nehrnu.

Prinášajú vám osobný či pracovný osoh?

Teď máme s přáteli takovou hudebně výtvarnou nahodilou skupinu, ve které si děláme radost. Při hudbě syntezátorů/modularů promítáme po klubech moje a další – většinou holčičí – fotografie. Uskutečnili jsme zatím dvě setkání a hodláme v nich pokračovat. Je to o prožitku z fotografií, hudby, jídla a pití a je to moc fajn. Nestojí to tolik energie, přicházejí tam kamarádi, bavíme se. Je to hrozně hezká a intenzivní trochu nahodilá forma pro prezentaci a zažívání obrázků. To mě teď baví a děkuju Lucii Furstové, že mne do toho uvrtala.

Čo hovoríte na súťaže typu Czech Press Photo, posunula vás výhra v tejto súťaži tvorivo ďalej?

Výhra v soutěži CPP mě zachránila hlavně finančně. Po dokončení dokumentu o sedláku Rajterovi jsem byl rozhodnutý umořit své dluhy tím, že prodám byt, ve kterém jsem měl fotokomoru. Díky tehdejší výhře v tom bytě bydlím doposud. Výhru jsem tehdy cítil tak, že je to jakýsi certifikát kvality mojí práce. Že patřím mezi dobré fotografy. Její efekt v Čechách byl ale opačný než jsem čekal. Přestaly mi volat menší firmy, pro které jsem pracoval. V domnění, že teď už takové věci nedělám, nebo že jsem snad mnohem dražší, mě přestali bývalí klienti oslovovat. Opravdu téměř celý rok trvalo tyto předsudky změnit. Za vedení Czech Press Phota Danielou Mrázkovou jsem měl k hodnocení a prezentaci fotografií některé výhrady, ale přesto musím ocenit, jak velký až nekritický ohlas a význam dokázala do této soutěže vnést.
Oproti tehdejší soutěži dnes kladu větší důraz na výtvarnou stránku fotografie na úkor aktuálnosti. Nedávno jsme se s novou ředitelkou Veronikou Souralovou o problémech a inspiracích CPP bavili a zdá se, že tato soutěž má pod novým vedením velký potenciál ke změnám a do budoucna může být ještě mnohem zajímavější.

Organizujete workshopy, lekcie, prednášky dokumentárnej fotografie, kde vysvetľujete váš postoj? Ak áno, na aké témy?

Bráním se tomu učit lidi fotografovat. Nechci si vychovávat potenciální konkurenci, dokud se sám fotografií živím. Ale občas udělám výjimku pro přátele. V dubnu budu mít soukromou přednášku v penzionu Stará Škola pro pár moravských kamarádů Martina Křížka, a jeden den spolu budeme fotit na místech která mám rád, kde jsem ty svoje obrázky nacházel.

Pracujete momentálne na nejakom dlhodobom dokumentárnom projekte, ktorý ešte nebol verejne prezentovaný?

Nově se hodně věnuji řece Bělé-Bílině a začal jsem pracovat na dalším tématu. O tom ale zatím nic neprozradím. A dlouho jsem nevyvolával svoje filmy. Takže nyní jsem rozmrazil 400 filmů které musím rychle vyvolat. Potenciál na nezveřejněné záběry – když se vše povede – tak určitě mám!

© Autorské práva vyhradené.

Portrét Ibru Ibrahimoviča © www.ibraphoto.net

Ibra Ibrahimovič sa narodil v Mostě v roku 1967. Počas štúdia na SPŠ Strojníckej prepadol kúzlu fotografie a od roku 1991 fotografuje profesionálne. Najznámejší je jeho seriál o búraní severočeskej dediny Libkovice a príbeh sedliaka Rajtera.
Fotograf o sebe: Jmenuji se Ibra Ibrahimovič, jméno jsem zdědil po otci albánského původu. Narodil jsem se ve starém městě Most v roce 1967 a vyrůstal v hornickém sídlišti Meziboří na svazích Krušných hor, kde také žijí moji rodiče. Po absolvování střední školy strojní v roce 1986 jsem začal amatérsky fotografovat. V říjnu 1989 jsem se vrátil z povinné dvouleté vojenské služby a v roce 1991 opustil práci v Chemických závodech Záluží a začal fotografování rozvíjet profesionálně. Na začátku kariéry jsem úzce spolupracoval se Zeleným domem Litvínov, s jehož pomocí jsem uvedl v život projekt Střepy severních Čech. Témata tohoto volného projektu doplňuji dosud.